
Štětí leží v
krajině, která patří k nejstarší sídelní oblasti v Čechách.
Archeologické nálezy dokazují, že úrodné Polabí bylo
souvisle osídleno od mladší doby kamenné, neolitu, tedy již před
6 - 7 tisíci lety, kdy se na našem území nacházejí doklady
zemědělství. Z té doby pocházejí nálezy sekeromlatů,
broušených kamenných seker s otvorem pro topůrko, které byly
objeveny při výstavbě papírny v 50. letech. Tam se našly i
pozůstatky lidské činnosti z eneolitu, pozdní doby kamenné, a ze
starší doby bronzové, kdy zdejší krajinu obývali lidé únětické
kultury. K této kultuře patří i objev z roku 1933, kdy byly při
stavbě dnešní Masarykovy školy odkryty hroby skrčenců, včetně
šperků, z nichž některé byly z jantaru. Ve Štětí se nalezly i
doklady z mladší doby železné, laténu. V té době žili v
Čechách Keltové.
Jméno Štětí je
odvozováno od staročeského výrazu "ščetie", který
označoval kůly zaražené do bažinatého terénu jako podklad pro
svrchní stavbu. V něm mají původ i slova štět, štětka, apod.
Zdejší osídlení bylo zpočátku české a ještě roku 1654 se
vyskytuje jméno "Sstieti". V té době však sílil příliv
německých obyvatel a roku 1720 je uváděn v pramenech již jen
německý název. Jméno "Wegstädtl" vzniklo tím, že si
noví osadníci hláskově upravili výraz "ve-j-štětí".
Tak získalo nový význam, odvozený od slov "Weg" (cesta)
a "Städtl" (městečko) - "městečko u cesty".
V prostoru dnešního
Husova náměstí stála ve středověku nejdříve tržní
osada. Od let 1312, respektive 1314, ze kterých pocházejí první
písemné zmínky o Štětí, pak městečko o 24 usedlostech,
které vysadil a spravoval pražský měšťan Balduin, úředník
královny Elišky Přemyslovny, jíž patřil Mělník, k němuž
Štětí odedávna náleželo. Za husitských válek bylo městečko
obsazeno Pražany a poté je král Zikmund zapsal Janu Černínovi.
Pak se opět vrátilo k majetku českých královen. Poslední, jež
Štětí vlastnila, byla Johanka z Rožmitálu, vdova po Jiřím z
Poděbrad. Po její smrti byli zástavními pány mělnického
panství různí čeští šlechtici.
Od roku 1542 zde vládl
nejvyšší hofmistr Království českého Zdislav Berka z Dubé,
věrný úředník krále Ferdinanda I. Habsburského. Za věrné
služby obdržel roku 1549 od krále pro Štětí právo na erb,
pečeť, výroční a týdenní trhy. Štětí se tak stává
poddanským městem. Erb tvoří modrý štít, na němž je
stříbrná věž s otevřenou branou, okny, cimbuřím, cihelnou
střechou a zlatou makovicí, přes ni je šikmo položena černá
ostrev.
Za vlády císaře
Rudolfa II. probíhal mezi štětskými měšťany a jejich vrchností
Jiřím starším Popelem z Lobkovic spor o městská práva. Během
třicetileté války bylo město několikrát vypleněno. Po
vyhlášení katolického náboženství jako jediného v království
opustila řada lidí své usedlosti a odešla ze země. Svědčí o
tom mimo jiné seznamy majitelů domů s pozemky z let 1625 a 1654, z
nichž je patrné, že původních vlastníků zůstalo ve městě
minimum.
Na místě dnešního
Kulturního střediska na Mírovém náměstí stával
měšťanský pivovar a stará radnice. Ta byla zřízena roku 1608 a
byl to jediný dům ve Štětí, který měl podloubí. Domy na
náměstí byly podsklepeny, jak je obvyklé ve městech vinařských
oblastí. Štětí mělo právo vykonávat hrdelní rozsudky, mělo
tedy kromě pranýře i šibenici. V průběhu 18. století bylo
postihováno různými katastrofami, jako průchody vojsk, povodněmi,
epidemiemi nebo neúrodou. Roku 1788 vypukl ve městě velký požár.
Z 19. století máme věrohodné zprávy o hospodářství města. Pěstovalo se zde obilí a chmel, jetel, ovoce a vinná réva, chovali se koně, skot a ovce. Město mělo právo lovu lososů a rybářství v Labi, pivovar a vinopalnu. Štětí proslulo punčochářstvím, roku 1832 zde bylo 72 mistrů tohoto řemesla. Zdejší tři trhy měly jen lokální význam. Ve druhé polovině 19. století nastal s rozvojem železnic čilejší hospodářský ruch. Fungovala zde továrna na klih, koželužna a od roku 1871 cukrovar.
Budova dnešního
Městského úřadu bývala sídlem c. k. okresního soudu a
dalších institucí. Před ní stála socha Josefa II., který město
roku 1781 navštívil. Na jejím místě byl po vzniku republiky
zřízen pomník padlým v 1. světové válce. Dnes je zde památník
2. světové války.
Nejvýznamnější
štětskou památkou je kostel sv. Šimona a Judy. Kostel zde
stál již od 14. století, o jeho podobě však nejsou žádné
zprávy. Roku 1784 byl při velké povodni zničen a o rok později
zcela nově přestavěn. Uvnitř je vyzdoben freskami známého
malíře Josefa Kramolina, umělecky vyřezávané lavice pocházejí
z kostela sv. Františka v Praze. Velký zvon, odvezený za druhé
světové války a znovu nalezený po jejím skončení, nese
staročeský nápis, který říká, že zvon byl odlit roku 1626, za
panování mělnické vrchnosti Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka
a jeho ženy Lucie Otýlie, rozené z Hradce.
Kostel, barokní budova
fary a dvě sochy sv. Jana Nepomuckého z 18. století jsou památkově
chráněné, stejně jako kaple Nejsvětější Trojice u papírny.
Další významnou stavbou je původní hřbitovní kaple sv.
Antonína Paduánského v Bezručových sadech. V nejbližším okolí
města stávalo několik křížů, které se však nedochovaly.
Jméno Labe má
indoevropský jazykový základ a představuje obecné označení
velkého vodního toku. O přírodním bohatství řeky máme zprávy
již ze 17. století, kdy zde byli loveni lososi, jeseteři a další
druhy ryb. K dopravě na Labi sloužily v minulosti lodě i vory. Od
roku 1557 mělo město právo přívozu. V roce 1973 byl zprovozněn
most se dvěma proudy silnice a železniční vlečkou. Od konce 18.
století zde fungovaly dva lodní mlýny. Před 1. světovou válkou
sloužil prostor tzv. Ostrova k rekreaci, byla zde plovárna a
hostinec s hudbou k tanci.
Autor textu Miroslav Plaček, kresby jsou z publikace Štětská historie se svolením jejího autora Ing. arch. Miloše Bílka.

|