www.steti.cz Mapa stránek  FAQ  Kontakty

Štětí
Oficiální portál města ŠTĚTÍ a Štětska

Teplota: 6.8°C
Dnes je Pátek, 24. únor 2017, svátek má Matěj, zítra Liliana
Zprávy kabelové televize Štětí CZECHPOINT Zdravé město Štětí Městská policie Štětí - Aktuality 2011 Zdravotnická zařízení ve Štětí Š-Bazar Městská knihovna - Aktuality Zpravodaj města Štětí Diskuzní fórum Městské koupaliště ve Štětí Kvalita ovzduší Odpady
Najdete
nás na
Facebook Region Štětsko Youtube KTV Štětí
Občan
Podnikatel
Turista
Halina Pawlowská - Chuť do života, 23.2.2017 [nové okno]
Štětí.cz arrow O Štětí a okolí arrow Místní části

Místní části

Tisk
Středa, 15. únor 2017, 08:11

Pod správu Městského úřadu ve Štětí přísluší také devět sousedních místních částí, které dříve mívaly vlastní obecní úřady a později místní národní výbory. Ke Štětí se nejdříve připojili obce Stračí a Počeplice v roce 1960. V roce 1980 se pod Štětskou správu začlenily obce Brocno, Čakovice, Hněvice, Chcebuz, Račice, Radouň, Újezd a Veselí. Po převratu roku 1989 se obec Račice opět od Štětí odtrhla a osamostatnila se.

Bližší informace o těchto obcích:

Brocno odkaz v rámci stránky, Čakovice odkaz v rámci stránky, Hněvice odkaz v rámci stránky, Chcebuz odkaz v rámci stránky, Počeplice odkaz v rámci stránky, Radouň odkaz v rámci stránky, Stračí odkaz v rámci stránky, Újezd odkaz v rámci stránky, Veselí odkaz v rámci stránky

Text napsal Miroslav Plaček, kresby jsou z publikace Štětská historie se svolením jejího autora Ing. arch. Miloše Bílka.


Brocno

Najdi na mapě

Brocno Brocno, ležící asi 6 km severovýchodně od Štětí, německy dříve nazývané Brotzen, má velmi bohatou historii. Původ jména souvisí se staročeskými slovy broc či brotec, která mají analogie v dalších slovanských jazycích, označujícími rostlinu mořenu barvířskou , jejíž oddenky a kořeny se používaly k výrobě červeného barviva. Tato kulturní plodina byla zde pravděpodobně pěstována v hojné míře, z čehož vzniklo i místní jméno.

První písemná zmínka o Brocnu je z roku 1357, kdy ho spolu s dalšími statky prodal rytíř Epík z Hrádku arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic pro pražskou univerzitu. Ta však Brocno podržela jen do roku 1376, kdy je vyměnila s Jindřichem Škopkem z Dubé za jiné statky. Tento šlechtic byl hofmistr a oblíbenec krále Václava IV. Jeho stejnojmenný syn byl přítelem a ochráncem Mistra Jana Husa, jehož v letech 1412 - 13 hostil na liběchovské tvrzi. Z dalších rodů, jimž Brocno patřilo, třeba jmenovat Kaplíře Osterské ze Sulevic a Keje z Hirschfeldu. Na počátku 17. století bylo rozděleno na dvě části, které nesdílely společné osudy a byly spojeny až roku 1802 majitelem Liběchova Jakubem Veithem.

Pro představu uvedu zde počty obyvatel ze dvou sčítání. K roku 1843 bylo v Brocně 135 domů a 749 obyvatel. Roku 1930 rovněž 135 domů, obyvatelstvo se pak dělilo na 38 Čechů a 552 Němců. V roce 2015 zde žilo 221 lidí.

Zámek v Brocně z konce 17. století je raně barokní stavba, kterou panstvo nikdy neobývalo, sloužila úředníkům. Od poloviny 15. století je v Brocně doložena tvrz, později změněná na renesanční. Ve třetí čtvrtině 17. století byla přestavěna na barokní zámek. Ten roku 1933 vyhořel, byl znovu opraven a v druhé polovině 20. století se v něm nacházely byty. Dnes chátrá. Další stavební památkou je bývalá kaplička, která počátkem 20. století pravděpodobně sloužila jako židovská modlitebna. Po druhé světové válce v ní byla hasičská zbrojnice.

Díky dochovaným ukázkám lidové architektury bylo Brocno v roce 1995 vyhlášeno vesnickou památkovou zónou.

Krásně zrestaurovaná socha sv. Prokopa pochází z roku 1711. Jeden z našich zemských patronů bývá zobrazován v opatském rouchu s mitrou na hlavě a s berlou či křížem v ruce. V druhé ruce drží řetěz, kterým je spoután ďábel.

Roku 1593 je Brocno v Deskách zemských zmiňováno jako městečko, stejně jako ještě roku 1623. V průběhu třicetileté války však bylo velmi poničeno a v berní rule z roku 1654 je již opět zmiňováno jako ves.

Protireformaci odlehlost místa velmi ztěžovala, takže ještě po skončení třicetileté války byla většina poddaných a snad i vrchnost nekatolická.

Z roku 1680 se dochoval archivní dokument, stížnost poddaných statku Brocno na útisk a vyžadování neúměrných dávek od vrchnosti, adresovaná císaři.

Většina domů ve vsi měla vlastní hlubokou studnu. Vyvěral tu ale i pramen, který napájel tůňku, z níž lidé vodu brali.

Poslední zmínka patří tzv. Brocenské cestě. Jde o starou komunikaci, zřetelnou již na mapách z 18. století spojující Liběchov s Brocnem, jež bývala částí dálkové komunikace z Prahy přes Mělník do České Lípy a dále. V současnosti byla při ní obnovena alej a vztyčen dřevěný kříž na místě původního.


Čakovice

Najdi na mapě

Náves v Čakovicích, za kaplí zrenovované v 19. století je vidět budova sýpky. Ves, ležící 3,5 kilometru severně od Štětí, je velmi starého původu. Její jméno je odvozováno od jména osobního. Znamenalo "ves lidí Čakových". V německé verzi se psalo Tschakowitz nebo Cakowicz. Osídlení tohoto kraje bývalo odedávna české, až po třicetileté válce v 17. století došlo postupně k jeho poněmčení, trvajícímu až do odsunu Němců po druhé světové válce.

První písemná zmínka pochází z roku 1276, kdy ves vlastnil Mikuš z Čakovic. Od 15. do 17. století patřily Čakovice, spolu s okolními statky, rytířskému rodu Vlků z Kvítkova. Čtyři členové tohoto rodu byli po Bílé hoře vyšetřováni pro účast na stavovském povstání. Byl mezi nimi i majitel Čakovic, které mu byly za trest proměněny v léno. Poté připadly dalším vlastníkům, v berní rule z roku 1654 je však opět nacházíme v držení Zdeňka Vlka z Kvítkova, jako díl snědovického panství, z nějž byly pak na žádost císařského prokurátora vyňaty a připojeny k statku Drahobuz. Od roku 1749 náležely k panství Liběchov, a to až do zrušení vrchnostenské správy v roce 1850. Následně příslušely k politickému okresu Dubá, jehož součástí byl i soudní okres Štětí. Církevně spadaly Čakovice k římskokatolickému farnímu úřadu v Hoštce.

V roce 1843 bylo zde 48 domů a 265 obyvatel. K roku 1888 máme údaj o 52 domech a 266 obyvatelích. V roce 2015 zde žilo 51 lidí.

V Čakovicích stávala tvrz, poprvé doložená v letech 1535-45. Za třicetileté války byla do základů zničena. Na jejím místě byl vystavěn panský dvůr. V obci stojí kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému a Pavlovi, postavená na konci 17. století a později obnovená. K roku 1888 dále víme o dvou sochách, dvou křížích a ještě dvou křížích v polích.

Čakovice postihla řada přírodních pohrom. Panský dvůr vyhořel v letech 1768 a 1868, mlýn 1824, značné škody napáchalo krupobití v letech 1860 a 1879 a smršť v roce 1873.

Vesnicí protéká potok Obrtka, dříve zvaný Chablavka, pramenící v Domašicích na okraji vlhošťské části CHKO Kokořínsko v nadmořské výšce 335 metrů. Ústí zleva do Úštěckého potoka u Polep ve výšce 151 metrů. Délka toku je 29,5 km.

Obec obklopují dva vrchy. Východně od ní je kopec "Na vinici" (242 m), německy Weinberg, jihozápadně pak vrch "Nad hájem" (246 m), německy zvaný Klumpen Berg.

Z map z první poloviny 20. století lze vyčíst i něco o zdejším hospodářství. Při levém rameni potoka, směrem od Radouně, býval při silnici mlýn. Ve středu vsi stál hospodářský dvůr. V okolí byly chmelnice a v půli cesty mezi Radouní a Čakovicemi cihelna.

Berní rula z roku 1654 vypovídá částečně o poválečné obnově po skončení třicetileté války. V té době zde byly tři selské grunty již osazené a jeden pustý, chalup pak osm osazených a jedna pustá.

V obci jsou zajímavé ukázky lidové architektury. A to jak domů roubených, tak i s hrázděnými patry.


Hněvice

Najdi na mapě

Hněvice jsou jedinou štětskou obcí na levém břehu Labe. Jejich jméno pochází od osobního jména Hněva, znamená tedy ves lidí Hněvových. V historických pramenech se objevují podoby Hniewicz, Hněwice nebo německé Hniewitz. Obyvatelstvo vsi bylo vždy české. Řeka Labe tvořila zde česko-německou jazykovou hranici a v době druhé světové války dokonce hranici státní.

První písemná zmínka o vsi je z roku 1268, kdy ji král Přemysl Otakar II. daroval pražskému biskupství výměnou za jiné odňaté statky. To potvrdil i král Václav II. roku 1295. Tím byly Hněvice přivtěleny k roudnickému panství, které pražským biskupům a později arcibiskupům patřilo.

Roku 1577 získal roudnické panství přední český velmož Vilém z Rožmberka. V kronice Václava Březana o životě posledních pánů z tohoto jihočeského rodu jsou Hněvice jako součást získaného zboží výslovně jmenovány. Vilém z Rožmberka se v roce 1587 po smrti své třetí manželky oženil s dvacetiletou dcerou Vratislava z Pernštejna, Polyxenou. Ani ta mu však nepřinesla vytouženého potomka. Z Polyxeny se postupně stávala na svou dobu výjimečně vzdělaná a cílevědomá renesanční dáma. Vilém, aby zajistil její budoucnost, věnoval jí roudnické dominium. Po manželově smrti se roku 1603 provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, ambiciózního a velmi schopného úředníka na dvoře Rudolfa II. Roudnice i s příslušnými statky se tak stala rodovým majetkem Lobkoviců. Hněvice jim náležely až do poloviny 19. století.

Církevní správou patřila ves, spolu se Štětím, k diecézi litoměřické. Po vydání Tolerančního patentu Josefem II. se řada obyvatel na Podřipsku přihlásila k protestantství. K roku 1793 máme zprávu, že v Hněvicích bylo 19 domů, 49 mužů a 58 žen, z toho 92 katolíků a 15 protestantů. Palackého Popis Království českého uvádí pro rok 1843 domů 21 a obyvatel 126. V roce 1888 zde žilo 150 lidí a roku 2015 se k trvalému pobytu hlásilo 145 osob.

Z map z 1. poloviny 20. století je patrné, že u Hněvic v pásu za tratí bývaly už tehdy chmelnice. Na severní straně obce se nacházela cihelna a v prostoru za dnešním mostem byl přístav.

V přístavním řádu z roku 1880 pro plavení dříví po Labi od Mělníka k zemské hranici u Hřenska se uvádí, že u Štětí se smějí vory zarážet jen na levém břehu u Hněvic.

Železniční trať, na níž se nalézá hněvické nádraží byla zprovozněna v několika etapách. V úseku Praha - Lovosice byla otevřena již 1. června 1850 a jezdily na ní nejprve tři vlaky denně. Až do Ústí n.L. měli lidé možnost cestovat od 1. října 1850. A provoz celé dráhy z Prahy do Podmokel zahájil slavnostní vlak s čestnými hosty 8. dubna 1851. Železniční budovy po celé její délce byly vyzdobeny a ve stanicích vlak vítaly národní gardy s kapelami.

Na Podřipsku byly kdysi dodržovány lidové zvyky. Např. na svatého Řehoře (12. března) chodívali ještě v polovině 19. století chlapci ze školy v Račicích, kam byly přiškoleny i Hněvice, na obchůzku po domech okolních vsí, kde za sehrané představení dostávali koledu pro sebe i svého učitele. Tuto tradici zaznamenal etnograf Karel Rozum po roce 1900 z vyprávění pamětníka.

Narodil se zde Zdeněk Kožmín (1925-2007), literární kritik a vědec, který učil na Masarykově univerzitě v Brně. Odborně se zabýval díly např. bratří Čapků, Jana Skácela nebo Bohumila Hrabala. Ve svých vzpomínkách, nazvaných Struktury, se zmiňuje i o svém dětství zde na břehu Labe.


Chcebuz

Najdi na mapě

Chcebuz Chcebuz leží 4,5 kilometru severovýchodně od Štětí na vyvýšené plošině, jež je součástí Dokeské pahorkatiny. Místní jméno, vytvořené ze jména osobního, značilo Chocebudův dvůr. V historických pramenech se vyskytují různé varianty, jako Czepus, Choczebus, Scebuz a podobně. Německy byla ves nazývána Zebus.

Chcebuz je považována za nejstarší obec regionu. Její počátky bývají kladeny do konce 10. století, kdy je k roku 993 zmiňována jako majetek břevnovského kláštera. Ze 14. a 15. století víme zde o manech mělnického hradu. Manové byli přímí poddaní krále, nezávislí na místních vrchnostech, kteří zajišťovali ochranu královského majetku, ať už hradů či např. loveckých revírů. V 16. a 17. století patřila Chcebuz Kaplířům Osterským ze Sulevic. Roku 1683 získala koupí Matylda Pachtová z Rájova ves Chcebuz s dvorem, ovčínem, pivovarem, vinicemi a chmelnicemi a další statky v okolí. Ty pak Pachtové připojili k liběchovskému panství. S ním vesnice sdílela své osudy až do zrušení vrchnostenské správy v polovině 19. století. Chcebuz měla odedávna vlastní faru. Ta ve 14. století patřila k děkanátu mělnickému. Později spadala ves církevní správou k biskupství litoměřickému.

Roku 1843 bylo ve Chcebuzi 105 domů a 690 obyvatel. V roce 1888 pak 132 domů a 909 obyvatel a v roce 1930 120 domů a 509 lidí, z toho 120 Čechů a 383 Němců. V roce 2015 zde žilo 263 stálých obyvatel.

Kostel sv. Petra a Pavla, Chcebuz Nejvýznamnější zdejší památkou je kostel sv. Petra a Pavla. O tom, jak konkrétně vypadal v dávných dobách, není nic známo. Současná stavba pochází z let 1781 – 84. Nástropní malbu vytvořil věhlasný umělec Josef Kramolín. V kostele jsou dva zvony se staročeskými nápisy. Před vchodem stojí sochy sv. Petra a sv. Pavla. Na návsi potom sousoší Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a sv. Vavřince. Tvrz je ve Chcebuzi poprvé doložena roku 1544, brzy poté byla renesančně přestavěna. Ze třicetileté války byla nejspíše velmi poničena, později obnovena a barokně upravena. Od poloviny 20. století sloužila budova státnímu statku. Kolem r. 1970 částečně vyhořela a dnes chátrá.

Berní rula z roku 1654 hovoří o jednom osazeném selském gruntu a jednom pustém a o dvanácti chalupách osazených a šesti pustých v první části vsi, patřící Janu Kunšovi, dále o třech osazených gruntech a třech chalupách v části vsi, která patřila k Radouni a o jednom sedláku v díle snědovickém.

Po vyhoření kostela v roce 1656 chodívali Chcebuzští, až do jeho obnovy roku 1683, každou třetí neděli po tzv. Kostelní cestě (německy Kirchweg) na bohoslužby do Medonos.

Při kostele býval původní hřbitov. Hrobku tu měli hrabata Claryové ze Snědovic. Byl zde pochován i Jan Vratislav Clary, zavražděný v lese svými poddanými roku 1720. Na místě zločinu stojí tzv. Hraběcí kaple.

Poštovní spojení zajišťovala do poloviny 19. století sběrna v Mělníku, z níž býval vysílán posel i do Štětí a Chcebuze. Vlastní poštovní úřad měla Chcebuz od roku 1902, později zde byl zřízen i telegraf.

Před několika lety se stala ves cílem filmařů. Byl zde natáčen válečný snímek Lidice. Řada místních si v něm zahrála jako kompars.


Počeplice

Najdi na mapě

Počeplice
Počeplice leží 2,5 kilometru jihovýchodně od Štětí na pravém břehu Labe. Jejich název je zdrobnělinou z místního jména Počaply. Ves, která leží na druhé straně řeky, je zase odlišena označením "Horní" od Počapel u Litoměřic. V pramenech se uvádějí varianty Poczepel, Počiplice, Podcheplitz či Počeplitz.

První písemná zmínka pochází z roku 1357. Části vsi patřily v minulosti k různým panstvím. Odpradávna náležel jejich díl, spolu se Štětím, k mělnickému hradu. Další pak k Radouni, Kostelci u Tupadel a k Drahobuzi. Roku 1493 prodal část Počeplic své manželce Radslav Beřkovský ze Šebířova, významný představitel rytířského stavu za vlády Jagellonců. V roce 1517 se stal dokonce nejvyšším zemským písařem. Roku 1526 byl jedním z českých šlechticů, kteří zvolili za českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Ještě za svého života rozdělil své zboží mezi potomky. V roce 1522 tak získává díl Počeplic s krčmou, spolu s dalšími statky, Jan Beřkovský ze Šebířova. Všechny usedlosti a domy s poddanými, kromě těch patřících k Mělníku, připadly roku 1711 k liběchovskému panství Pachtů z Rájova. Roku 1848 bylo poddanství zrušeno. Školou a farou náležely Počeplice vždy ke Štětí.

V roce 1843 bylo zde 61 domů a 316 obyvatel. Roku 1888 pak 75 domů a 373 obyvatel a v roce 2015 203 lidí.

Náves v Počeplicích s kostelíkem Nejvýznamnější stavební památkou je barokní budova solnice z první poloviny 18. století, do které poddaní hrabat Pachtů v rámci robotních povinností vozili sůl z Prahy. Později byla stavba využívána jako špýchar. Vedle ní stojí nově opravená barokní brána. Na návsi byl v druhé polovině 19. století postaven pseudogotický kostelík sv. Jana Křtitele. V Počeplicích je i řada památkově chráněných obytných a hospodářských stavení. Jsou tu domy roubené, hrázděné i zděné empírové.

Index berní ruly z roku 1654 vypovídá o tom, že ves byla za třicetileté války zcela zničena.

Část obce, ležící při silnici z Liběchova vpravo, se kdysi nazývala Pastýřský vrch (něm. Hirtenberg). Pomístní názvy v katastru Počeplic zněly Burka, Na pusté vinici, Závora, Obecní stráň, směrem k Liběchovu pak jsou vrchy zvané německy Kohlhübel (nyní Milíř) a Pelunce (nyní Na pelunce, lidově Pelunec), kde v místech dnešní zahrádkářské kolonie víme o vinici již z mapy stabilního katastru z roku 1843.

K roku 1888 se píše o dvou křížích v okolí Počeplic. Pozdější mapy je přesně lokalizují. Jeden stál při silnici do Štětí na křižovatce s dnes již zaniklou polní cestou. Ten druhý, zvaný Richterův, stál v místech, kde se rozcházely cesty do Stračí a přes les "Borový" do Brocna.

Ves spojoval s druhým labským břehem přívoz. Na jeho místě sloužil armádě do roku 1989 cvičný brod pro obrněná vozidla.

Při řece směrem ke Štětí byl učiněn zajímavý archeologický nález. Šlo o kamenný opracovaný nástroj ze starší doby kamenné (paleolitu), tedy z doby lovců a sběračů, kteří nesouvisle obývali naše území a k orientaci na cestách používali právě vodní toky.


Radouň

Najdi na mapě

Náves v Radouni s kostelíkem sv. Floriána z roku 1767 Radouň leží 3 km severovýchodně od Štětí v údolí potoka Obrtky. Před druhou světovou válkou ji obývaly všechny tři největší národnostní skupiny Čech, tedy Němci, Češi i Židé. Jméno vsi zní v nejstarších pramenech Radujna a znamenalo tolik, co Radunina ves. Ve vlastivědné literatuře (August Sedláček) se vyskytuje podoba Radujen. Německý název zněl Radaun.

První písemná zmínka pochází již z roku 1057, z tzv. Zakládací listiny kapituly litoměřické. Tento středověký dokument je znám tím, že se v něm jako vpisek do latinského textu objevuje nejstarší známá věta v češtině. V 16. století byla ves rozdělena na tři různé části, patřící Kaplířům Osterským ze Sulevic, Beřkovským ze Šebířova a Vlkům z Kvítkova. Roku 1802 náležely již všechny díly k liběchovskému panství majetného podnikatele Jakuba Veitha. Tento muž byl původně tkalcem v Českých Budějovicích a svou pílí a obchodnickou erudicí se vypracoval přes majitele manufaktury a císařského dodavatele vojenských zakázek až k vlastnictví několika panství (zámky v Liběchově a Jirnech), domů na Starém Městě pražském a k šlechtickému titulu.

V roce 1843 bylo v Radouni 105 domů a 681 obyvatel. Roku 1888 pak 129 domů s 900 obyvateli, z nichž bylo 783 katolíků a 117 židů. V roce 1930 zde žilo ve 144 domech 623 lidí, z toho 526 Němců. Nyní má obec 238 obyvatel.

Ve vsi stávala tvrz, postavená kolem roku 1600. Poslední zmínka o ní je z roku 1794, kdy již byla ruinou. Do dnešních dnů se z tvrze nedochovalo nic. Na návsi stojí kaple sv. Floriána z roku 1767, v nedávné době krásně zrestaurovaná. Jedná se o čtvercovou stavbu s odsazeným presbytářem, v průčelí zdobenou dvěma páry pilastrů s čabrakami. V ose štítu je soška sv. Floriána, po stranách pak sošky sv. Václava a sv. Barbory. Při silnici do Štětí stojí barokní socha, rovněž zobrazující patrona hasičů.

Nad vsí leží židovský hřbitov, založený roku 1789, s obřadní síní v novorománském slohu z let 1920-22, který sloužil až do obsazení českého pohraničí nacisty v roce 1938. Celý areál byl nově zrekonstruován. Dochovalo se zde kolem dvou set náhrobků. Jde o jedinou památku tohoto druhu na Štětsku, je tedy velmi významná. Zchátralá budova bývalé synagogy v Radouni byla zbořena v roce 1980.

Šest let po skončení třicetileté války v roce 1648 bylo v Radouni 13 selských statků, z nichž však některé ležely ladem či byly nově osazeny právě do roku 1654. Stejně tak 12 chalup, jedna chalupa zůstávala pustá. Nejvíce poškozena byla nejmenší hospodářství, tzv. zahradníci. Z těch byl v Radouni té doby jen jeden.

Staré mapy vypovídají o zdejším hospodářství. Při cestě do Čakovic stál na Obrtce mlýn, další byl směrem ke Křešovu, kde také fungovala cihelna. Ve východní části katastru byla řada lomů. Pod Vinným vrchem měli místní vinice. V okolí vsi nacházíme chmelnice, louky a sady.

Zajímavý je bývalý lom v pískovcových skalách severovýchodně od obce v lese zvaném Brotky. Když jím projdete, na vršku naleznete do skály vytesané reliéfy netopýra a hada.

Pomístní jména na území Radouně, původně německá, zněla: Vinný vrch, Dvorské pole, Za zázračným křížem, Brotky, U svatého Floriána, Brampusch a Bora.

Při silnicích do Křešova a do Čakovic jsou dvě chráněná přírodní naleziště Vstavače vojenského, krásného a velmi ohroženého druhu orchideje.

Na návsi stojí soubor dřevěných soch, zobrazujících různé fáze lidského života.


Stračí

Najdi na mapě

Náves ve Stračí s kapličkou Sv. Josefa z roku 1818 Stračí leží 2 km východně od Štětí ve svahu, kterým začíná Dokeská pahorkatina. Vznik jeho jména je nejasný. Mohlo původně označovat les či vesnici, kde bylo mnoho strak. Mohlo však také pocházet z osobního jména Straka, jako vyjádření vlastnictví. V pramenech se vyskytují podoby "Straczy", "Stracžy" a německé "Stratschen".

První písemná zmínka pochází z roku 1407, kdy je Stračí zmiňováno jako součást liběšického panství, které patřilo rodu pánů z Dubé. V roce 1502 došlo k dědickému dělení vsi s jejími vinicemi. Později byli zdejší vrchností např. Vartenberkové, Salhausenové nebo Belvicové z Nostvic. Od roku 1630 patřila obec trvale k liběchovskému panství. Po změně správního systému náleželo Stračí k okresu Dubá, krátce Roudnice n.L. a nakonec Litoměřice. Školou a farou spadalo vždy ke Štětí, jehož je dnes součástí.

V roce 1843 mělo Stračí 293 obyvatel ve 48 domech. Roku 1890 pak 285 lidí a 59 domů, v roce 1930 zde žilo 332 lidí v 72 domech a roku 1970 již jen 208 obyvatel. V roce 2015 měla ves 143 trvale bydlících osob.

Na návsi stojí kaple zasvěcená sv. Janu a Pavlovi. Jedná se o čtvercovou stavbu s odsazeným zaobleným závěrem, s pilastry na průčelí a štítem se segmentovým vrcholem, kde vidíme letopočet 1818. Kaple je vybavena zvoničkou s tordovanými sloupky, do níž byl v nedávné době nainstalován nově odlitý zvon. Ve vsi je několik ukázek lidové architektury. Jsou zde domy zděné nebo srubové s hrázděnými patry, dřevěnými štíty a pavlačemi. Velmi výrazný je zdobený břidlicový štít domu nad požární nádrží. Ke stavbě se velmi často používala v okolí snadno dostupná opuka.

Třicetiletá válka na ves dolehla velmi těžce. Šest let po jejím skončení zde bylo pustých nebo právě se obnovujících 7 selských statků a 11 chalup, jen jedna chalupa byla již osazena.

Zmíněný svah, který se zvedá nad Štětím a v němž Stračí leží, je členěn mnohými stržemi, které byly v dobách pravěkých prorvány vodopády. V těchto příkopech se ještě v nedávné minulosti vyskytovala řada pramenů.

Kousek cesty za Stračím přijdete do lesa, zvaného Borový, kde začíná CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Dostanete se tak do míst, plných pískovcových útvarů, borůvčí a turistických zajímavostí. V příručce pro poutníky z roku 1901 se píše, že pro velké množství křížících se lesních cest je vhodné si ve Stračí najmout průvodce.

Ze starých map vyčteme řadu pomístních jmen v okolí. Pole u trati směrem k nádraží se nazývala Na svini. Cesta dolů od závor kolem lesíka k dnešní benzinové stanici se jmenovala Rasenweg, tedy Drnová cesta. A směrem k Ješovicím bylo místo, zvané U vápenných pecí, kde část lesa patřívala odedávna městu Štětí.

Na svátek sv. Jana a Pavla, tedy 26. června, se konávala pouť. Ta začínala mší svatou ve štětském kostele a cestou do Stračí se procesí zastavilo u dvou křížků. Nakonec se průvod vydal ještě k lesní Mariánské kapli. Stračenská pouť byla v posledních letech obnovena. Ne však již jako náboženská slavnost, ale jako lidová veselice.


Újezd

Najdi na mapě

Náves v Újezdě Újezd leží 7 kilometrů severovýchodně od Štětí v nadmořské výšce 317 m, uprostřed lesů Brocenské pahorkatiny, která je součástí Dokeské pahorkatiny. Staročeským výrazem "újezd" se nazývaly statky či vesnice na nich vzniklé, které majitelé obdržely od panovníka a jejich hranice byly stanoveny obchůzkou nebo "ujetím" na koni. Újezdy bývaly ve středověku zakládány na hranicích staršího osídlení, často ve vyšších polohách. Klučením lesů a zúrodňováním takových území bylo řešeno hospodářské přetížení a koncentrace obyvatel v původních jádrech velkostatků. V pramenech byl "náš" Újezd zmiňován jako "Augezd", "Hugesd" či "Vgezdecz". Německy se psal Aujezd a lidově byl někdy zván "Uis".

První písemné zmínky se datují do let 1230 – 1253. Újezd byl zprvu v držení vyšehradské kapituly, poté náležel k Žitenicím a od roku 1519 k Snědovicím. Nakonec byl součástí rozsáhlého liběchovského panství. Církevní správou patřil k farnosti Chcebuz. Roku 1860 zde vypukl požár, kterému padlo za oběť dvanáct rázovitých usedlostí.

Palacký ve svém Popisu království českého uvádí pro rok 1843 ve vsi 27 domů a 154 obyvatel. V roce 1900 tu žilo 140 lidí v 23 domech a roku 1930 měl Újezd 112 obyvatel, z toho 14 Čechů a 98 Němců. V roce 1970 pak 53 lidí ve 14 domech a v roce 2015 zde bylo 40 stálých obyvatel.

Na návsi stojí pilířová kaplička z roku 1859. Je tady také jeden památkově chráněný dům.

Index berní ruly z roku 1654 hovoří o tom, že Újezd v té době patřil k snědovickému statku Vodolana Věžníka. Byly zde tři selské usedlosti osazené a tři pusté či nově budované a dvě chalupy stávající a šest pustých či nově vznikajících.

Friedrich Bernau ve své práci o politickém okresu Dubá píše k roku 1888 o tom, že obecní správu v Újezdě zajišťoval výbor o 12 členech, starosta a dva radní.

Hospodářství v 19. století představovala drobná řemesla a zemědělství. Pěstoval se zde červený chmel výborné jakosti, v okolí vsi byla řada sadů.
V katastru Újezdu leží nejvyšší vrchol Štětska, Újezdský Špičák (348 m). Nacházel se zde čedičový lom, který byl však již na konci 19. století vyčerpán. Na vrcholu stála v době majitele liběchovského panství Antonína Veitha dřevěná vyhlídková věž.

Na mapách stabilního katastru z roku 1843 jsou v okolí vsi vyznačeny německé názvy pozemků. V českém překladu jsou to: Na čistých pískách, V dolině, Na medonoské cestě, Na chcebuzské cestě a lesní pozemky Spálený les, Prameniště a Špičatý kopec.


Veselí

Najdi na mapě

Cesta ve Veselé Veselí leží 6,5 kilometru severovýchodně od Štětí, v přírodně bohaté pahorkatině na hranici CHKO Kokořínsko – Máchův kraj.

Jméno mohlo vyjadřovat vlastnictví (Veselého ves), nebo znamenalo „veselou ves“, tedy místo, které bylo po svém založení dočasně osvobozeno od běžných poplatků. Německý název zněl Fröhlichsdorf. Vesnice je tvořena dvěma nesourodými částmi. Existuje domněnka, že tato dispozice je pozůstatkem dvou starých osad, zmiňovaných již roku 1357 spolu s Brocnem jako majetek pražské univerzity. Jejich jména zněla Veselá a Borová Lhota. Roku 1740 majitel Josef Jan Maxmilián Kinský pozemky rozparceloval a vesnici nově založil.

V roce 1843 zde bylo 25 domů a 133 obyvatel, roku 1930 potom 26 domů a 126 lidí, z toho 16 Čechů a 107 Němců. V roce 2015 tady žilo 41 osob. Jedinou sakrální památkou je zděná zvonička z roku 1901.

Myslivna při silnici do Újezda je patrná již na mapě z roku 1843. Jde však o starší stavbu, neboť mansardové střechy, jakou je vybavena, se používaly v době baroka.

Původně německá pomístní jména v okolí znějí v českém překladu: U mrtvého muže, U tří stromů a Shnilý most. Název lesního pozemku „Hinter der Haika“, tedy česky „Za hájkem“, dokládá zajímavý historický fakt, nezřídka se objevující v oblastech, kde před rokem 1945 převládalo jazykově německé obyvatelstvo. Původní prastaré české názvy míst z doby, než sem v 17. a 18. století začali přicházet noví osídlenci, byly zkomoleny a poněmčeny. Po skončení druhé světové války pak byla tato jména opět převáděna do češtiny.

O hospodářství si můžeme učinit představu ze sčítání v lednu 1911, při němž kromě počtu lidí, domů a bytů bylo zde uváděno: 75 kusů hovězího dobytka, 11 koz, 64 prasat, 3 včelí úly, 238 kurů a 22 husí.

Na kraji vsi je biologicky významná lokalita. Zdejší rybník je domovem jinde v okolí se nevyskytujících obojživelníků.

 
NEJNOVĚJŠÍ ...

v diskuzi

v Š-bazaru

Inzerát neobsahuje fotoZednické a jiné práce.
Práce a služby (23.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoNabízím „Dlouhodobý“ Podnájem
Byty (23.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoPronajmu garáž ve Štětí
Ostatní Auto-Moto (23.02.2017)
Inzerát obsahuje fotoVánoční kaktus
Nezařazeno (23.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoPronajem 1 luzka
Byty (20.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoKoupím byt 3+1
Byty (19.02.2017)
Inzerát obsahuje fotoProdám sjezdové lyže s vázáním a botami
Vybavení ke sportu (17.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoProdám byt 3+1/L v Hoštce.
Byty (17.02.2017)
Inzerát neobsahuje fotoPronajmu byt 4+KK v Hoštce
Práce a služby (16.02.2017)
Inzerát obsahuje fotoHledam pronajem bytu 1+1
Byty (12.02.2017)